Programy (traumata) a emoční zranění
Popis nejčastějších programů a traumat z dětství
Emoční spouštěče a programy z dětství
Nenadálé, nepřiměřeně silné reakce na běžné situace jsou v psychologii často označovány jako emocionální spouštěče (triggery). Tyto reakce nevznikají jako racionální odpověď na přítomný moment, ale jsou automatickou aktivací podvědomých vzorců a programů z dětství.
Když jako dospělí zažijeme situaci, která byť jen vzdáleně připomíná dětské trauma, zranění nebo obranný mechanismus, náš nervový systém (podvědomí) reaguje, jako by byl znovu v ohrožení.
- Cítíte vztek a odpor ve chvíli, kdy máte dojem, že vám někdo říká, co a jak máte dělat? Možná vás jako dítě pořád někdo komandoval a kontroloval.
- Cítíte úzkost, kdykoli máte pocit, že se o vás váš partner dostatečně nezajímá? Možná vám vaši rodiče nedávali dostatečně najevo lásku.
- Cítíte vztek, kdykoli si nepřipadáte vnímáni a slyšeni? Možná vaši rodiče často ignorovali nebo odmítali vaše pocity.
- Cítíte paniku, kdykoli máte pocit, že nemáte nad něčím kontrolu? Možná jste se cítili – a fakticky jste byli – bezmocní po dlouhá léta.
Vznik traumat v dětství
Jako malé děti vnímáme vše jako fakt a neumíme si situace vysvětlit. Náš mozek si proto vytváří ochranné kompenzační mechanismy (programy). Tyto vzorce se zapíší hluboko do podvědomí a v dospělosti se spouštějí automaticky při jakémkoliv podnětu (spouštěči). Podvědomí může také „vypnout“ emoce, což vede k potlačování pláče a hněvu („hodná holka / hodný kluk“).
Nejčastější emoční zranění
Odmítnutí
Vzniká např. odloučením po porodu či podmíněnou láskou rodičů („budu tě mít rád, jen když...“). Vede k pocitu „nejsem dost dobrá“, obětování se pro druhé na úkor vlastních zdravých hranic.
Opuštění / Osamění
Kořeny mohou být například v odloučení od matky či odchodu otce. V dospělosti se to pak projevuje jako emoční závislost na partnerovi a strach z opuštění.
Křivda
Často pramení z pocitu, že rodiče upřednostňovali sourozence. V dospělosti vede k neustálému dokazování své hodnoty, obrovským nárokům na sebe a nízkému sebevědomí.
Mezi další zranění může patřit například ponížení, zrada apod., principy fungují podobně
Ve všech případech si naše podvědomí vytváří ochranné mechanismy, abychom to přežili. Někdy náš mozek zkrátka „vypne“ emoce. Vyhodnotí, že je bezpečnější nic necítit, žádné emoce neprojevovat. Jako děti potlačíme pláč, hněv apod., jsme ta hodná holka, hodný kluk.
Jindy mozek uloží reakci dítěte (emoci) do podvědomí, a když pak vyrosteme, sami sebe překvapujeme svými nenadálými reakcemi na mnohdy banální situace – reagujeme na životní situace emocemi ukřivděného dítěte podle toho, jakou emoci nám tato situace připomněla (zlost, vztek, smutek, panika atd.).
Podobné situace se nám opakují a mají postupně větší vliv na kvalitu našeho života, zejména vztahů, a následně i zdraví.
Emoce se do těla otiskují jako nepohodlí nebo nemoc. Neodpuštění funguje jako energetický blok, který ubližuje výhradně nám. Náš imunitní systém se chová podle toho, co si myslíme a prožíváme (síla myšlenky ovlivňuje buňky). Naše tělo je energetické pole, které vysílá vibrace a podle nich přitahuje lidi a situace.
„Odpuštění není o minulosti – je o tom, jak se cítíš teď“
Objednat se na konzultaci